Když štěně táhne na vodítku, začněte nácvikem uvnitř bytu
Další pastí je, že štěně vnímá vaše „loučící rituály" – oblékání bot, sbírání klíčů, povykování „tak já jdu". Tyto signály spouštějí úzkost ještě před vaším odchodem. Zkuste je proto rozbít. Někdy si obujte boty a zůstaňte doma, jindy vezměte klíče a jen si sedněte. Štěně přestane spojovat tyto věci s vaším odchodem. Zároveň se vyhněte emocionálnímu loučení. Žádné dlouhé mazlení nebo ujišťování „neboj, já hned přijdu". To jen potvrzuje, že je důvod k obavám. Loučení by mělo být neutrální, skoro až nezajímavé.
Pokud štěně i přes to propadá panice, zkuste trénink „na povel". Naučte ho povel „na místo" – ať si lehne do pelíšku nebo na deku. Pak postupně oddalujte vzdálenost mezi vámi a pelíškem, až můžete být v jiné místnosti. Začněte ale vždy s tím, že štěně zůstává na místě, i když jste na dohled. Teprve když to zvládá, zkuste zmizet z dohledu. Tento postup buduje sebevědomí psa – učí se, že klid a setrvání na místě přináší odměnu, nikoli vaše zmizení.
Když si přinesete štěně domů, málokdo myslí na to, že ho čeká i nácvik samostatnosti. Štěně, které nesnese vaši nepřítomnost, se projevuje kňučením, škrábáním na dveře, ničením věcí nebo chozením na záchod mimo podložku. Často si myslíte, že je to „zlobení", ale ve skutečnosti jde o úzkost z odloučení. Čím déle ji ignorujete, tím hůře se napravuje. Proto je klíčové začít hned – a to způsobem, který štěně neučí, že váš odchod je katastrofa.
Nejdůležitější pravidlo zní: naučte štěně, že váš odchod není konec světa. Začněte s krátkými intervaly, třeba jen na pár vteřin. Odejděte do vedlejší místnosti, zavřete dveře, počkejte deset vteřin a vraťte se. Štěně, které zůstane klidné, odměňte pamlskem nebo tichou pochvalou. Postupně intervaly prodlužujte – na půl minuty, minutu, pět minut. Důležité je, abyste se vraceli vždy v momentě, kdy je štěně zticha. Když přijdete, když kňučí, naučíte ho, že kňučení přivolává vaši přítomnost. To je častá chyba, která celý proces ničí.
Nejprve obojek sundejte a prohlédněte si postižené místo. U krátkosrstých plemen je podráždění vidět okamžitě – kůže je růžová až červená, případně se tvoří malé vyvýšené pupínky. U dlouhosrstých zvířat může být zarudnutí skryté pod srstí, proto jej hledejte rukou. Pokud nahmatáte hrubá místa, šupinky nebo krusty, jedná se o pokročilejší reakci. V takovém případě obojek okamžitě přestaňte používat a kůži omyjte vlažnou vodou s jemným šamponem bez parfemace, abyste odstranili zbytky účinné látky.
Když kočka začne syčet, kousat nebo útočit, většina chovatelů sáhne po trestu nebo zvýšeném hlase. To je ale přesně ten okamžik, kdy se problém prohlubuje. Agrese u koček není projevem zloby, ale nejčastěji reakcí na stres, strach nebo bolest. Než začnete cokoli řešit, je nutné vyloučit zdravotní příčiny – proto první krok vždy patří veterináři, který posoudí stav zubů, kloubů i vnitřních orgánů. Teprve když je kočka fyzicky v pořádku, má smysl hledat spouštěče v prostředí.
Typickou chybou je i trestání za zničené věci. Když přijdete domů a najdete rozkousanou botu, pes nechápe, že ho trestáte za to, co udělal před hodinami. Vnímá jen váš hněv, což zvyšuje jeho stres a úzkost. Místo trestů se zaměřte na prevenci: zabezpečte prostor, odstraňte cennosti a dejte štěněti dostatek pohybu před odchodem. Unavené štěně spí, místo aby se bálo. A pokud problém přetrvává i po týdnech tréninku, zvažte konzultaci s veterinářem nebo psím behavioristou. Někdy může jít o hlubší problém, který vyžaduje odborný přístup. Ale ve většině případů platí: trpělivost, krátké intervaly a pozitivní posilování dělají divy.
Samostatnou kapitolou je hra. Kočky si v přírodě procvičují lov, a pokud jim nenabídnete vhodnou kořist, najdou si ji samy – často na vašich rukou nebo nohou, zvláště u kotat. Vyhraďte si každý den alespoň dvě desetiminutové herní bloky s interaktivní hračkou (např. na šňůrce), kterou kočka může pronásledovat a kousat. Nikdy ji ale nechte hračku „ulovit" a zakousnout, jinak zůstane frustrovaná. Přímému kontaktu s rukou nebo pusou se vyhýbejte – to je častá chyba, která ze hry vytváří návyk na kousání.
Prvním krokem je zhodnotit stav psa. Pokud je při vědomí, nedýchá nebo má křeče, okamžitě volejte veterinární pohotovost. Během hovoru popište druh jedu, přibližnou dobu pozření a hmotnost zvířete. Pokud pes zvrací, seberte vzorek do igelitového sáčku – veterinář ho může analyzovat. Nechte psa v klidu, nezavírejte ho do tmavé místnosti, ale omezte pohyb, aby se toxin rychleji nešířil.