Když dítě dostane kapesné, naučí se s penězi zacházet samo

Praktickým nástrojem je oddělení činu od osoby. Místo „Ty jsi lhář" řekněte „Tohle chování je špatné". Dítě se pak necítí být napadeno jako člověk, ale jako někdo, kdo udělal chybu. Tím se snižuje jeho potřeba bránit se dalšími lžemi. Zároveň je důležité nabídnout cestu k nápravě: „Co můžeme udělat, aby se to příště nestalo?" Dítě se tak učí řešit problémy, ne se jim vyhýbat.

Samotné poutání dítěte je druhá polovina úspěchu. Popruhy musí ležet na ramenou bez zkroucení, hrudní spona ve výšce podpaží a pás by neměl jít skrz oblečení. Silná zimní bunda nebo overal způsobí, že pás není dostatečně utažený a při nárazu se dítě vyvlíkne. Oblečte dítě do tenčí vrstvy a přikryjte ho dekou přes sedačku, nikdy ne pod pásy. U dětí v kojeneckých vaničkách dbejte na to, aby vnitřní vložka byla použita pouze do té doby, než dítě dosáhne její maximální hmotnosti.

Na co se zaměřit, když vybíráte hračku pro dvouleté Druhý rok života je o napodobování. Hračky jako dřevěná kuchyňka, kočárek pro panenku nebo dětské nářadí učí dítě napodobovat role dospělých. Není důležité, aby měla hračka stovky detailů. Postačí jednoduché provedení, které podněcuje fantazii. Dítě si rádo hraje na to, že vaří, opravuje nebo uklízí. Tyto hračky rozvíjejí vyjadřování, protože dítě u nich mluví samo se sebou, komentuje činnost a přebírá roli dospělého. Zkuste se vyhnout hračkám, které dělají hluk samy od sebe. Pokud hračka mluví a zpívá za dítě, dítě se učí pasivně, jenom stiskne tlačítko. Aktivní tvoření, jako je stavění z kostek, je pro řečový rozvoj mnohem přínosnější.

Nakonec nezapomínejte, že děti se nejvíc učí pozorováním dospělých. Pokud vás dítě přistihne při „malé" lži typu „řekni, že nejsem doma", ztrácíte morální právo ho kárat. Buďte pro dítě vzorem – přiznávejte i své vlastní chyby a mluvte o tom, jaké to je, když se člověk bojí říct pravdu. Pozitivní výchova není o tom, že se vyhnete všem konfliktům, ale o tom, že je zvládnete tak, aby z nich dítě vyšlo silnější a beze studu.

Nakonec si uvědomte, že autosedačka má životnost. Plasty stárnou, pásy se opotřebovávají a po nehodě může mít sedačka vnitřní trhliny, které nejsou vidět. Pokud je sedačka starší než šest let, nebo byla účastníkem dopravní nehody při rychlosti vyšší než deset kilometrů v hodině, měla by být vyměněnábytek na míru. Stejně tak pokud si koupíte použitou sedačku a neznáte její historii, raději investujte do nové. Správná volba a montáž autosedačky není o tom, co je pohodlné, ale co skutečně zachrání život.

Prvním krokem je oprostit se od automatické reakce. Když přistihnete dítě, jak si vymýšlí, zastavte se a zhluboka se nadechněte. Nejde o to lži přehlížet, ale jde o to na ni reagovat tak, aby dítě nemělo potřebu dalších lží. Místo otázky „Proč jsi to udělal?" (která vyvolává obrannou reakci) zkuste říct: „Vidím, že se ti nechce říkat pravdu. Pojďme to zkusit znovu a řekni mi, If you loved this article and you would certainly like to obtain even more info pertaining to více informací najdete zde kindly visit our page. jak to bylo doopravdy." Tím dítěti dáváte šanci napravit situaci bez ztráty tváře.

Poslední rada se týká prostředí. Dvouleté dítě se učí hlavně tím, že pozoruje dospělého. Hračka samotná nestačí, pokud se k ní nepřipojíte. Zkuste si s dítětem hrát tak, že mu ukazujete vlastní postup, ale necháváte ho, ať si hraje po svém. Když stavíte věž a dítě ji shodí, je to přirozená reakce, která ho učí příčině a následku. Nenuťte ho k tomu, aby vás napodobovalo přesně. Dovolte mu experimentovat. Pokud vidíte, že si hračku vkládá do úst, nebo s ní bouchá o stůl, je to normální. Důležité je, aby hračka měla pevné zpracování a nepovolovaly z ní žádné části. Tím zajistíte, že si dítě užije hru bez zbytečného rizika.

Častou chybou je dávat dítěti najevo, že mu nevěříme. Když neustále opakujeme „Ty mi zase lžeš", dítě se skutečně začne chovat podle této předpovědi. Místo toho se zaměřte na konkrétní situaci: „Vidím, že ten sklenička je rozbitá a nikdo z nás ji nerozbil. Chceš mi říct, co se stalo?" Tím dáváte prostor k přiznání. Pokud se dítě přizná, pochvalte ho za odvahu, i když to znamená, že jste naštvaní kvůli rozbité věci. Odměnou za pravdu je vaše klidná reakce.

Jak rozlišit fantazii od úmyslné lži? U malých dětí do čtyř let je hranice mezi fantazií a realitou velmi tenká. Když tříleté dítě vypráví, že vidělo dinosaura na zahradě, nejde o lež, ale o přirozený projev představivosti. Trestat za to by bylo nesmyslné. U starších dětí, zhruba od šesti let, už jde většinou o vědomé rozhodnutí. V tu chvíli je klíčové zjistit, proč dítě lže. Často je to proto, že se bojí, že vás zklame. Pokud se přizná k rozbité váze, chce vědět, že ho budete mít rádi i bez ohledu na to. Dejte mu najevo, že chyba je jen chyba, ne konec světa.